ARAKAIN - Official site


czczengeng


TISK

ikona Jirka

Arakain – Chtěli jsme víc než ti druzí!

2.10.2012

Matadoři české metalové scény, skupina ARAKAIN, byla založena v roce 1982. Kdo si pamatuje předrevoluční období, ví, že hrát rockovou hudbu nebylo jednoduché. I přes veškerá úskalí rozvinutého socialismu to pánové nevzdali a v letošním roce slaví již třicáté výročí. Během těchto let se v kapele vystřídala spousta muzikantů a asi nejdiskutovanějšími byly změny na postech zpěváků.

Nelze polemizovat, kdo byl a je tím nejlepším – jestli Aleš Brichta, Petr Kolář, nebo Honza Toužimský. Důležité je, že to kapele stale hraje; a zda se jí podaří oslavit padesáté výročí jako skupině Olympic, je zatím těžké odhadnout. S kytaristou JIRKOU URBANEM a baskytaristou ZDEŇKEM KUBEM jsme si povídali nejen o jejich plánovaném výročním koncertu 26. 10. v Praze.

Fanouškům, a nejen těm arakainovským, asi netřeba připomínat, že letos slavíte třicetileté výročí existence. Pojďme si tuto někdy i nelehkou cestu trošku připomenout. Co předcházelo samotnému vzniku?

Jirka: Samozřejmě to byla chuť každého z nás zkusit hrát svoji oblíbenou hudbu i v podmínkách 'rozvinutého socialismu a kulturního temna'! Mého kamaráda a bubeníka Mirka Nedvěda jsem dohodil kapele, ve které zpíval Aleš Brichta. Když potřebovali vyměnit kytaristu, přišel jsem i já, a protože jsme všichni tři tíhli k tvrdší odnoži muziky, osamostatnili jsme se a vzniknul základ Arakainu. Nastalo hledání zbylých spoluhráčů, kteří se pak během let ještě několikrát obměnili, protože málokdo tomu chtěl dávat všechen svůj čas nebo na to s postupně se vyvíjející kapelou nestačil.

Rok 1982 se ovšem nenese jen ve znamení vzniku, ale i prvního koncertu. U toho byl vlastně jen Jirka Urban. Jak vzpomínáš na vystoupení v pražském KD Cíl, pokud se ještě po těch letech dá vůbec vzpomenout na nějaké detaily?

foto Jirka

Jirka: Na detaily se dá pochopitelně vzpomenout už jen velmi těžko! Ale určité útržky zůstávají. Třeba co se týče oblečení, měli jsme takovou představu, že čím šíleněji budeme oblečení, tím víc to bude 'in'! Bubeník v dámské koupací čepici, já v pruhovaných podkolenkách, zpěvák s rádiovkou na hlavě, kytarista blikající doplňky na oblečení… V sále byli samozřejmě většinou pouze známí a rodinní příslušníci, ale i tak jich bylo kolem padesáti. Repertoár nesecvičený do detailů, protože teprve pár dní předtím jsme zkompletovali sestavu. Hrály se skladby jako Nikotin nebo Le Mans, Kostlivec a možná i nějaká převzatá pecka. Vystoupení určitě netrvalo dlouho, přesto jeho průběh několikrát 'osvěžila' místní knihovnice, která přiběhla z vedlejší knihovny, že jí padají knihy z regálů! A to byl jistě slibný začátek! (smích)

Docela významné, možná ani ne tak pro samotnou kapelu, bylo období 1984–1986, kdy se v Arakainu poprvé objevila Lucka Bílá. V té době samozřejmě neznámá zpěvačka, takže se nabízí otázka – kde jste ji objevili?

Jirka: Lucku jsem znal prostřednictvím kamaráda z Karlína, u kterého bydlela v podnájmu. Říkal jsem, že hraju v kapele, a ona, že zpívá s tancovačkovou kapelou pár převzatých věcí. Pak jí jeden z tehdejších bossů populární hudby Petr Hannig vydal desku s Neposlušnými teniskami a my se chvíli neviděli. Jednou, to už jsme jeli z nějakého koncertu, jsme se na tuhle kapelu zašli podívat a Lucce nabídli, jestli by to nechtěla zkusit u nás s vlastníma písničkama a trochu tvrdší muzikou. A bylo to! Lucka mezi nás zapadla okamžitě. Za pár dní už zpívala na Barče své první songy…

Konec tohoto období, tedy rok 1986, byl docela zásadní i pro dnešní tvář kapely. Připojili se totiž Zdeněk Kub a Mirek Mach. Jaké byly jejich předchozí hudební zkušenosti?

Zdeněk: Já jsem do té doby působil ve skupině Železná neděle, odkud předtím kluci přetáhli Máru Podskalského. Měli jsme za sebou jen pár vystoupení, takže mé zkušenosti s živým hraním nebyly valné. Naštěstí jsem nastupoval společně s Karlem Jenčíkem, který byl v té době již zkušeným profesionálem, a ten nám všem ukázal, že i metal se dá hrát přesně na doby. (smích)

To předrevoluční období mělo jistě své kouzlo, ovšem kdo si pamatuje tehdejší dobu, dobře ví, že to vždy kouzelné nebylo. Zákazy hraní a další persekuce byly na denním pořádku. Vzpomenete si na nějakou skutečně nejabsurdnější příhodu, které by dnešní muzikanti jen sotva uvěřili?

Jirka: První setkání s režimem a kulturní politikou bylo hned při tzv. přehrávkách, což byly zkoušky, které musela absolvovat každá kapela, která chtěla získat statut tzv. 'lidových hudebníků', kteří směli hrát na veřejnosti tzv. 'za úplatu' (honorář). V komisi seděli páni od dechovky či jiných žánrů, ale naštěstí také jeden rocker-profesionál. To byl Lešek Semelka. Ten jistě pomohl s průběhem rozhodování o kvalifikaci našeho souboru. Aleš Brichta coby 'kapelník' musel kromě hudební teorie mj. zodpovídat i otázky společensko-politického charakteru, jako např. jména ministra kultury, státníků socialistických zemí apod. Problémů jsme v dalších letech měli samozřejmě dost na každém kroku, protože jsme se vůbec nehodili do škatulky angažované socialistické kapely, kterou si soudruzi přáli mít! (úsměv) Kontroly byly na denním pořádku, udání na to, že hrajeme lidskýma kostma, že zpíváme protirežimní tematiku, že nosíme ostny a pyramidy atd. atd. Policejní zátahy na koncertech, předvolávání na národní výbor, vyslýchání, kde sháníme desky, nástroje, struny, zákazy vystupování v určitých okresech…

Nejedna dnešní kapela, snažící se o co nejrychlejší prosazení, by patrně ten boj dávno vzdala. Co vás drželo nad vodou, že jste se na to nevykašlali?

Jirka: Myslím, že jsme prostě chtěli víc než ti druzí! Měli jsme silný skladatelský potenciál, dobrého textaře, takže s vlastním repertoárem nebyl problém. A protože jsme se na několik let 'zavřeli' v naší zkušebně, kde jsme si nahrávali pokoutně získané desky západní provenience, hodně zkoušeli a sehrávali se a vymýšleli nové skladby, tak jsme pak tak nějak šli v čele toho českýho raně metalovýho proudu.

V revolučním roce 1989 se ale začalo blýskat na lepší časy. Poprvé vyprodaná Lucerna, velké festivaly v Polsku, nahrávání singlů, to už bylo přece jen o něčem jiném. Co ve vás zanechalo z tohoto období nejsilnější dojmy?

Jirka: Hlavním počinem pro kapelu bylo její zprofesionalizování, což znamenalo opustit svá občanská povolání, mít v občance razítko Středočeského kulturního střediska (razítko zaměstnavatele totiž byla povinnost – nezaměstnaní v socialismu nesměli existovat) a možnost věnovat se hudbě naplno. Všechny velké koncerty a akce, které jsme absolvovali, byly pro kapelu dalším krokem nahoru! Už jsme se jen modlili a doufali, aby nám někdo povolil nahrát první velkou desku.

V roce 1990 vychází kultovní debut Thrash The Trash. 120 000 prodaných nosičů je pro dnešní tuzemské kapely astronomické číslo. Jen tak pro porovnání, kolik se prodalo posledního alba Homo Sapiens...?

Jirka: Prodej prvního alba, které hned po revoluci vyšlo, byl opravdu šokující! Ale bylo to vykoupeno léty objíždění vesnických tancovaček a dlouhými šňůrami koncertů po celé vlasti, tenkrát ještě československé. Jako profíci, kteří mohli hrát i přes týden a libovolně cestovat, jsme někdy odehráli i pětadvacet koncertů měsíčně! Po muzice byl hlad, nahrávky neexistovaly a přijít na koncert undergroundové kapely bylo součástí něčeho dobrodružného. Tehdy desky vycházely pouze vinylové, tedy bez možnosti kopírování, a každý tu placku a obal chtěl mít doma. Dnes je tomu samozřejmě jinak, kapel jak máku, desek jakbysmet, zahraniční kapely sem jezdí jak na běžícím pásu – a hlavně mají lidi taky jiné starosti než jen běhat za muzikou. Věřím tomu, že kdyby zůstalo u 'asfaltových' desek, prodeje by byly stále vysoké, ale bohužel je dnes pro fanouška lepší desku stáhnout zadarmo z internetu, kam ji nějaký 'dobrák' vždycky poskytne, aby kapela neměla návratnost investic s deskou spojených. Čísla prodeje 'Homo' neznám, ale je jasné, že desetitisíce to nejsou…

V mezidobí 1990–1998 vyšlo několik výborných alb, mezi nimi i dodnes patrně nejvíce uznávané Apage Satanas. V čem vidíte vy sami jeho výjimečnost?

Jirka: Na tohle nemám objektivní odpověď. Jako autor a hráč nemůžu hodnotit desky – mám k nim úplně jiný vztah než uživatel, který má tu kterou desku spojenou s nějakým příběhem, stavem, obdobím… Jsou tam asi hezčí písničky než na jiných. (smích)

Proč naopak u fanoušků příliš nezabodovala deska S.O.S.?

foto Jirka

Jirka: Jelikož nejsem fanoušek, na to asi nedokážu objektivně odpovědět. Ale prostě bych řekl, že ne vždycky se všechno podaří na sto procent. Aleš už dělal svoje úspěšný sólový desky, na Arakain nekladl ten důraz, co před lety, a asi to, co jsme zrovna v tom období složili, lidem z nějakého důvodu nesedlo. My ale přesto tuhle desku máme rádi a v repertoáru máme dodnes třeba skladbu Adrien, která je stálicí.

Zdeněk: Já si myslím, že ta deska je trochu nedoceněná, mám ji docela rád a myslím, že v kapele nejsem sám. Když dáváme každoročně dohromady nový playlist, vždy si na některou pecku z této desky vzpomeneme.

V roce 2002 odešel z Arakainu Aleš. Všechno zlé je pro něco dobré, takže skupinu doplnil vynikající Petr Kolář, což samozřejmě nebylo krokem zpět. Fanoušky to ale přece jen poněkud rozdělilo. Pocítili jste jejich odliv, nebo se to kompenzovalo přílivem nových?

Jirka: Samozřejmě že změna hlasu kapelu zasáhla citelně. Odliv jsme ale určitě necítili, byla spíš velká zvědavost, jak si s tím poradíme, a pak přišel příliv dalších, nových fanoušků, kterým se projev zpěváka a nová melodika naší muziky líbily. Petr Kolář byl a je neoddiskutovatelně vynikajícím zpěvákem, takže nebylo možné o něm pochybovat. Jen byl pro mnohé asi velkou neznámou, kterou bylo potřeba se starým Arakainem vstřebat.

Zdeněk: Chtěl bych dodat, že jsme o Petra moc stáli a bez něj by možná Arakain už teď nebyl. Šel do toho naplno a moc nám v těžké chvíli kapely pomohl…dík, Petře! (úsměv)

Následný příchod Honzy Toužimského v roce 2005 již ale takové vášně patrně nerozpoutal...

Jirka: Ono se tak trochu tušilo, že Petr půjde za štěstím do bezpečnějších vod popu a šoubyzbysu, kde je chleba přece jen jistější. Takže když ke změně muselo dojít, nebylo to až tak velkým překvapením. Štěstím bylo to, že Honza je zpěvák stejných kvalit, stejné barvy hlasu i stejného rozsahu, takže jsme jen přehodili pěveckou výhybku a jelo se dál. Honza je pro lidi také asi na jevišti příjemnější a přirozenější než drsný a nepřístupný Petr. (smích)

Zdeněk: Musím přiznat, že když Petr ohlásil odchod a k němu se přidal i Mára Žežulka, byl jsem z toho dost špatnej. Bál jsem se, že slušně nakopnutá nová éra kapely opět uvadne. Naštěstí naskočil Honza s Doxou a jelo se dál… Řekl bych, zatím nejstabilnější sestava.

Příchodem Lukáše Doksanského se zatím uzavřela poslední kapitola personálních změn. Je to sedm let, takže se dá usuzovat na spokojenost s aktuální sestavou. Vyskytuje se někdy mezi členy 'ponorková nemoc'?

Jirka: Ano, spokojenost je absolutní! Lukáš zapadl do kapely naprosto samozřejmě, jako by tu byl odjakživa. Stejný druh humoru a lidského uvažování, oddanost kapele a nadšení z koncertování, to jsou atributy, které nás dokonale pojí. A myslím, že to je i na koncertech vidět, že si to užíváme! A 'ponorka'? Taky sem tam zahrozí – jsme spolu sto dní v roce dvacet čtyři hodin denně, v autě, na hotelu, v šatnách… Ale nepovažuju to za něco výjimečného – někdy se názory střetnou, to je normální.

V této sestavě jste oslavili 25. výročí, a to ve velkém stylu. Koncert s Plzeňskou filharmonií asi jen tak ze vzpomínek nevymažete.

Jirka: To byl opravdu výjimečný projekt, který naštěstí vyšel se vším všudy! Málokdo tuší, kolik práce to obnášelo, kolik sezení s aranžéry Václavem Zahradníkem a Janem Valtou u piana, hledání vhodného orchestru, zkoušení s Plzeňskou filharmonií, příprava techniky, souzvuku na pódiu… Naštěstí vše vyšlo tak, jak jen jsme si mohli přát, nic se nepokazilo, technika fungovala, Česká televize pořídila úžasnej záznam a DVD XXV Eden se stalo hitem roku bez rozdílu žánrů. Jistě největší projekt v historii kapely!

Uběhlo dalších pět let a je zde tedy oslava třicetiletého výročí. První dárek fanoušci dostali v podobě speciálního retrospektivního jarního turné s Luckou Bílou. Tohle asi nebylo jednoduché naplánovat...

Jirka: Lucie Bílá je nesmírně vytížený člověk a interpret! Zpočátku to vypadalo, že se do jejího kalendáře vejdeme zhruba polovinou koncertů. Ale jak jsme na tom začali pracovat, bylo znát, že to bude výjimečná záležitost, protože Lucka ještě nikdy neměla tolik prostoru v programu Arakainu. A pak jsme se shodli, že by to byla škoda, kdyby na některých koncertech chyběla, a začaly rošády přesunů našich i jejích aktivit, až se vše podařilo sladit tak, abychom odjeli všechny akce společně. A na lidech bylo vidět, že jsme udělali dobře! Zájem o vstupenky – až na jeden byly všechny koncerty vyprodané – a atmosféra v sálech byly úžasné a byla radost tam na tom jevišti, i když přes tři hodiny, stát!

V říjnu se ovšem fans mohou těšit na další luxusní dárek v podobě megakoncertu s Luckou Bílou a Petrem Kolářem. Připravuje se i speciální tribute blok, v němž se představí spousta spřízněných kapel. Nebude mít tato specialita třeba i nějaké studiové 'vyvrcholení'?

foto Zdeněk

Jirka: Studiové vyvrcholení v podobě společné desky asi ne, ale Lucie se na příštích arakainovských deskách chce určitě objevit! Takový dojem v ní zanechalo koncertování s kapelou před rockovým publikem. A jestli hostující kapely přenesou svůj výkon do drážek, je jen a jen na nich, do toho je nutit nemůžeme, i když bychom si to přáli! Takže nechme tuto záležitost otevřenou…

Zdeněk: Myslíš nějaké vyvrcholení ve studiu? Hmmm... asi o tom začneme přemýšlet! (smích)

Letos jste stihli natočit i výroční DVD, zaznamenané na turné. Lze očekávat podobný záznam i z připravovaného koncertu?

Jirka: Očekávat lze, ale zda skutečně bude, nemůžeme dopředu říct, protože se nejprve musí všechno podařit zahrát, nahrát, sejmout obraz, technicky ošetřit... a až pak se dá hovořit o dalších krocích. Ale to je v tuto chvíli předčasné a cokoliv slibovat by nebylo korektní.

Zdeněk: Musím dodat, že je to také otázka financí, dnes se na nosičích už dávno nevydělává, takže se spíš snažíme co nejméně prodělat.

Arakain má za sebou tři dekády, zkuste tedy na závěr vybrat nějaké pro skupinu zásadní body či události. Takže nejprve nejhorší okamžik vaší historie, kdy jste si mysleli, že s tím opravdu seknete.

Jirka: Takový okamžik nenastal, i když období všeobecné recese kultury a zájmu o muziku v porevolučních letech bylo opravdu prubířským kamenem pro mnoho interpretů. Také odchod obou zpěváků zaváněl průserem! (smích)

A naopak nejlepší moment, kdy jste měli pocit, že už nic lepšího nemůže přijít?

Jirka: Objevení Honzy Toužimského. Taky zmiňovaný koncert s filharmonií v Edenu, společné hraní s Blazem Bayleym v O2 Areně nebo na jednom jevišti s Judas Priest… Ceny Gramy, Zlaté desky za prodej… snad je toho dost, na co můžeme být hrdí! (smích)

A na závěr – jak je možné, že jste s přibývajícím věkem čím dál lepší? Že by nějaký tajný recept? Nebo zde zkrátka platí to přirovnání o starém víně?

Jirka: Ano, recept je tajný, ostatně jako všechny dobré recepty na světě! Ale jako vinař mám k vínu vřelý vztah, takže i takto se to dá popsat! (smích)

Zdeněk: No byla by ostuda, kdybychom se za třicet let nenaučili trochu hrát. (smích)

Autor: iRockshock.net 

 

zpět



Verze webu pro mobily | © 1982-2017 ARAKAIN - Official site | © design Mirek Mach, Karel Trávníček

TOPlist